Romania 2016

 

To když jsem tenkrát…., nééé. To jednou když jsem, nééééé. Moje Varadero při návštěvě Romanie…. to sakra taky néééé, jak do prdele začít????

Začnu třeba tím, že kdo už ode mě četl něco z Rumunska, tak ví, že jsem tam byl dvakrát. Jednou když jsme se vraceli z Turecka a jednou jsme ho „mapovali“ s celou partou. Proč ale potřetí …..??? Potřetí proto, že při spekulacích kam na dovolenou v roce 2016 mi bylo nabídnuto kamarády Plameňáky, abych se připojil a jel s nimi k Drákulovi. Jet s nimi pro mě znamenalo, že nebudu nic plánovat pro partu lidí, že nepovedu partu lidí a že nepojedu první jako vždy, ale budu si jednou bez starostí užívat plánu a trasy někoho jiného a tím nebyl nikdo jiný než Jarouš (Plameňák). Než ale začnu „kdákat“ další paměti, tak bych vám měl představit celou mordpartu, která mě na tento výlet nalákala.

Jako hlavní aktéři byli Jarda Beneš mladší a Jarda Beneš starší pod přezdívkou Plameňáci, v patách se jim držel Karel (Kadlík) Nevrkla a Pepa (Alfonz) Mucha z Tachova. Tahle partička měla plán, jak pojedou autovlakem z Prahy do Košic a z Košic směrem dolů na rumunský Arad. Já sice souhlasil že s nimi pojedu, ale jedině na dvou kolech mýho Varadera. Tak jsem vlak odmítl a „naladil“ si svůj plán přesunu do rumunskýho Aradu, kde by jsme se sešli. Moje Varadero totiž vlakem pojede jen tehdy, když už opravdu nepojede. :-)

No nic, je čtvrtek 30.6.2016, je to den odjezdu a tak kluci ráno vyrážejí z Dačic, Smržovic a Tachova směr Praha na ten jejich „slavnej“ vlak. Já si ráno v klidu dobalil a vyrážím po půl desáté dopolední po vedlejších silnicích směrem na Vídeň, Györ a Székesfehérvár v odpoledních hodinách sužovanej nechutným vedrem a několika objížďkama. K večeru přijíždím do města Dunaföldvár a v klidu začínám hledat nějakej ten nocleh. Po chvilkovým ježdění a pátrání v mapě nacházím u Dunaje docela malej opuštěnej kemp. Po „očmuchání“ kempíku zjišťuju, že malá recepce je zamčená, ale že zas tak opuštenej není, protože tu je ubytovaný v malém karavanu jakýsi postarší děda a němečtí důchodci ve velkým karavanu. Po chvíli se dávám s dědou do řeči, čímž zjišťuju, že se můžu ubytovat a zaplatím ráno, až otevřou recepci. Děda je podle našeho rozhovoru docela „světoběžník“ a vypráví, co projel. Vše na kole a dokonce docela dost dobře znal i naší Českou republiku.

Po rozbalení stanu, večerní hygieně v podobě teplý sprchy, povečeřím maďarský salám, co jsem si zde koupil. Když jsem si ale přečetl, že maďarský salám vyrobil Masozávod Krahulčí, docela jsem posmál a šel si radši do vedlejší restaurace pro lahvový pivo. Bylo už dost pozdě a v restauraci už sklízeli před zavíračkou. Pivo že mi prodají v podobě lahváčů…opět se tlemím, když vidím naše Krušovický a Plzeňský. Takže kupuju pár pivek, se kterýma jdu „zakotvit“ na břeh Dunaje před kempík. Je krásná noc, tak dřepím na břehu, čumím na projíždějící nemalý lodě a cucám lahváče, při čemž si v makovici maluju plán dalšího dne hnedle po tom, co volám klukům stále jedoucím ve vlaku.

Ráno je opět krásně, takže platím kempík a v klídku jedu po prdelích dolů na Szeged, pak zase nahoru na Orosházu, kde šmejdím po různých malých cestičkách, kterýma se pomalu „šíbuju“ na celnici mezi maďarskou Gyulou a rumunským Varsandem. Tady pak setrvávám na chodníku celního parkoviště jen v trenkách a triku asi dvě hodiny, než přijedou kluci z Košic. Mezitím se ale u mě staví velice tlustá a i tak velice „příjemná“ celnice, která asi zrovna jede z práce a snaží se mě z parkoviště vyhodit. S hloupým výrazem „slušného prosťáčka“ jí odkývu vše, snad že je i štíhlá a přenádherná a při pobalování mých propriet jí povídám, že se omlouvám a že hned jedu odtud pryč. Přitom hned, jak zmizí za zatáčkou, na ni z vysoka „seru“ a čekám dál na kluky :-).

Po příjezdu té mojí Trainbandy sedáme na aparáty, ať ještě kus ujedeme. Hned po vyjetí projíždíme celnicí, kde nás kontrolují páni orgáni. Jeden z nich ale řekne, že pokud tou druhou rumunskou celnicí projedeme po zadním, tak že nás nechají v klidu projet. Oukeeejjj, sděluju to klukům, načež za to v tu ránu Jarda Plameňák vezme tak vehementně, že při téměř plochodrážním prospojkování svý Yamahy se mu posune zadní kolo na ose kupředu a rozláme mu šponováky zadního kola. No niiic, v tom ukrutným vedru to máme po chvíli opravený, páč Jarouš má sebou cajky neskutečného počtu a rozmanitosti. Po opravě „po zadním“ celníkům alespoň schladím žáhu já a jede se dál na Arad, kde chceme vyměnit nějaký love za šušně. Jelikož je už pozdě, mají všechny šušňárny a lovárny zavřeno. Nakonec se na jakýmsi náměstíčku dopiďujeme, že jedna otevřená směnárna je kus odtud pěšky. Nu což, jdeme a po chvíli díky dalším pár radám místních ji nacházíme. Nejedná se však o směnárnu, ale o normální zaflusanej bar, kde nám prý smění, čemuž moc nevěřím. Ptám se tedy na kurz, kupodivu je zde v tom „plivátku“ normální a tak peníze měníme za stálýho sledování ukrutně střízlivých místních štamgastů, abychom nedostali trubkou zezadu. Je to cajk, prachy jsou směněný, sedáme na ty naše lokomotivy a ještě kus chceme popojet. Večer dorazíme do vesnice Dezna nad městem Sebis, kde už jen hledáme kempík nebo nějaký nocleh, načež si Jarda mladší v tuhle chvíli začíná stěžovat na jeho dvě nové GPS ze „zámoří“, ve kterých má svůj plán cesty. Že mu nějak haprujou a nespolupracujou. S Jaroušem nakonec celou Deznu projíždíme sem tam po šotolinách do kopců a zase zpět a ne a ne najít nějaký spaní třeba u potoka, abychom se po celodenním úporným vedru opláchli. Po delší době se nám zadaří, nacházíme penzion, kde sice jsou lidi, ale ne takový, který by nás ubytovali. Obracíme tedy zpět, protože kus před penzionem jsme viděli plácky včetně krbů, kde prostě dnes přespíme, ať je to,

 čí je to. Než ale rozbijeme tábor, tak jedeme do místního baru, kterej jsme viděli na jedný křižovatce při našem kyvadlovým křížení místní obce. Bar se jmenoval „Cafe BAR LAZ VEGAS“ a v něm byla jen lednice s chudší zásobou piva a obslužný pult. Přímo tam na místě do sebe aplikujeme dva výborný lahvový Ursusy a zbytek lahváčů Golden Brau z lednice zkupujeme, což se místním opilcům opravdu moc nelíbí, páč jim v tý vyčouchlý lednici zbylo úplný hovno.

Po postavení bivaků, hygieně v místním potoce a pár pivech se jde vařit. Takže první vyndal Karlík starej, hezkej, benzínovej vařič, kterej vozil na pěší tůry, ještě když tu lítali Pterodaktilové. Vařič sice vařil, ale později u něho zjistil jednu nevýhodu a tou byl únik benzínu z vařiče do celýho obsahu kufru. A to ovšem nebylo nic dobrýho, páč kdybych já blbě zahodil vajgla, tak se mu z Varadera rázem stal půltunovej doutnák. Nic, půjčil si vařič ode mě, pohoda……. Jako druzí vyndali vařič Plameňáci. Plameňáci mají rádi sice lepší, výkonnější přístroje, stroje a aparáty, ale tentokrát si ze „zámoří“ obstarali vařič na externí bombičku o watáži podobné motorům nosný rakety Sputniku. Nejdřív jsem si myslel, že si na něm ti dva jdou na večer zalítat a nebo že mladej Jarouš, jakožto velice šikovnej karosář, půjde někomu místnímu něco zavařit nebo že vyndá kus hlazenky a začne tu kovat expediční nože, ale ne…..hřálo se také jídlo a jako první se do toho s radostí pustil mladší Jarouš. Ten sice měl gulášek krásně připálený, ale zato ohřátý asi za deset vteřin, n

o nic…. mělo to tu výhodu, že nečekal starší Jarda na ohřátí svýho gulášku. Starší Jarouš na to už šel „od lesa“, takže výkon trochu seřídil na  A+ +  a guláš si v klidu ohřál a nepřipálil. Za to při konečném dohřívání mu téměř došla (po dvou guláších) bomba, kterou já mám na mým vařiči dvě sezony. No prostě prdel, já chcípal smíchy. Jako poslední se do toho vložil Pepíno, ten si ohřál jídlo až po pochopení Campingazbajonetsystému, prostě „komedie“ jaká se sem právě hodila a o tom tyhle cesty jsou. Po dost rychle ohřátých potravinách jsme pocucali pár zbylých piv, dali nějakou kořku a šli do hajan.

Ráno po pobalení bivaků, klidový snídani a rituálních nevyhnutelnostech sedláme ty naše „hyeny“ a letíme vstříc novým zítřkům ….. hovno, co to melu. Jdeme na další plán a tím je dnes přejet krásnou známou Transalpinu. Začínáme si jízdu užívat až po projetí města Sebes, za kterým zvolíme docela svižnou jízdu chvílema se střídající s nemožností předjíždět a tak se kolikrát musíme nechat vléct kolonou pomalých aut až k jezeru Lacul Oasa. Tady na hrázi fotíme a za chvilkových deštivých přeháněk se přibližujeme Transalpině. Za jezerem Lacul Oasa ve starším Plameňákovi bouchají saze a vypouští ze sebe démona rychlosti, kterej znatelně tahá za rukojeť jeho Tigera. Upaluje s tím XCéčkem jak o život, klopí to „na stupačky“, že by mu mohli leckterý mladý bikeři jen závidět. Po chvíli mě to „nakopne“, tak ho začnu tlačit a dost svižně přilítneme až do Obarsia Lotrului, kde zrovna chyběl kilometr asfaltu. Tady čekáme na zbytek naší výpravy, až přijedou, abychom jim sdělili, že po chvíli po odbočení vpravo zase hned odbočujeme vlevo. „Rozprava s jezdci“ se zdála jasná pokyvováním hlaviček se „skořápkama“. Opět starší Plameňák vypouští démona rychlosti, ale tentokrát o něco většího. Chvíli ho tlačím, ale Plamen se nechce vzdát a tak už zatáčky vedoucí k Transalpině bere s vyhozeným kopytem jako starej motokrosař a chvílemi i opravdu musí kontrovat, když mu ty jeho rakouský černý „šprcky“ co má obutý uchčijou, no opět prdel, že se tlemím v helmě jak debil. Po chvíli ho předjedu a mám jednu zatáčku „na knop“…. prostě špatnej nájezd a utažená zatáčka. Dávám jí úplně po krajíčku krajnice, ale v tu chvíli si říkám, že za mnou stejnou rychlostí jedoucí starší Plamen tohle nemůže dát. Musím vykroužit ještě dvě zatáčky, ve kterých opravdu Plamena už nevidím v zrcátkách. Okamžitě se otáčím a letím dolů. V tu chvíli ale už se zleva z lesa vrací po bahnitý cestě starej Plameňák vytlemenej s ukrutně vysmátým rohlíkem na hubě. Opět řvu smíchy…. Zatáčka mu prostě nevyšla, tak to narovnal a po bahnitý pěšině udělal průzkum lesa. Po „připochcání“ smíchy opět za to s Plamenem berem vzhůru na vrch Transalpiny. Rumuni zde mají jednu stavební zvláštnost, a to na tuhle Transalpinu udělat novej asfalt a až potom ho překopat a udělat dešťový propustky pod silnicí, čímž vznikne super nerovná na sebe nelícující záplata v celý šířce vozovky. No co myslíte, že udělá naložený na dvojáka u omezovače rozmotaný Varadero, když tohle potká v zatáčce ?? No posere se dřív než řidič!! Z tohoto důvodu nosím i bílé trenky, abych si na nich každý večer mohl přečíst itinerář dne.

Po vyjetí na vrchol Transalpiny pauzujeme, fotíme a čekáme na zbytek. Docela to trvá, než kluci přijedou, že už máme se starším Plamenem i starost, jestli je vše v cajku. Najednou se kluci vylíhnou ze spodní zatáčky, ale bohužel jen mladej Jarda a Karlík. Kde je Pepa Alfonz Mucha sakra?? Po příjezdu kluci povídají, že Pepa hned vyrazil za mnou a „starším démonem“, že nás bude taky honit. Bylo nám v tu chvíli jasný, že Pepovi jsme ujeli do té spodní levé odbočky a on pokračoval rovně, byť kýval na křižovatce v Obarsia Lotrului skořápkou na hlavě, že náramně rozumí vysvětlení itineráře při rozmluvě s jezdci. :-)

Nu nic, počkáme na Pepína. Mezitím se začnu bavit offrouděním po vrcholkách, povzbudím tím i mladýho Jarouše a tak tam chvíli po těch krásných kopečkách šmejdíme. Ale asi po půl hodině ježdění to musíme ukončit, bo se sem žene dost slušná bouřka. Co myslíte, kde je Pepan? Pepíno prostě není a telefon nebere, čímž je nám tak trochu namlouvavě jasný, že jede, sic nevíme kde a kam.

Opouštíme Transošku a za sucha dojíždíme přes Novaci na začátek města Bengesti, kde je pumpa Lukoil. Tady v klídku kávujeme za stálého nahánění Pepína, od kterýho už měl Plamen nepřijatej hovor. Opět to Pepan nebere. Jede, ale kdoví kam. Než se ale dopila káva, byl Pepan na světě a na telefonu. On opravdu jel tam, kde měl odbočit vlevo rovně a dokonce se chytl bílý motorky s kuframa jako má starej Plameňák. Ale asi až po šedesáti kilometrech si všiml, že to není Plameňák a já, ale nějaký „pojebaný němčouři“. To už ale byl pod městem Petrosani. Domlouváme se, že se sejdeme někde ve městě Targu Jiu a tam se ubytujeme. Počasí nevypadá moc přívětivě a zrovna naším směrem hned po vyjetí z pumpy se začne dost kazit. Do Targu Jiu ani nedojedeme, protože se před námi udělá taková stěna, že se otáčíme a mažeme zpátky někam se schovat. Po chvilce už nás to začíná chytat a tak koumáme jeden sjezd pod most. Tam se ale bejt nedá, tak pokračujeme. Když už nám je stěna za prdelema, odbočuju vpravo pod přístřešek nějakého bistra, který je zrovna v rekonstrukci. To co přišlo za masakr už při slejzání z motorek, jsme málokdy zažili.

Ukrutnej liják, kroupy a vichr. Super, tady umřem, načež Pepu jsme už pohřbili jako prvního v tomhle masakru. Asi po hodině volá Pepan, že je na nějakým motelu Narcis na příjezdu do města. Oukeeej, vyrážíme už jen za slejváku a po tmě ho začneme hledat. My ho ale, jak se později dozvíme, hledáme na východním příjezdu do města, zatímco Pepíno Alfonz Von Tachov byl už v suchu na severním příjezdu do města. Domluva byla naprosto jasná. Nálada panovala naprosto „vynikající“, protože nás ukrutně bavilo jezdit potmě v lijáku totálně promočený a kurevsky hladový. Já už rezignoval a zatím co mladej Jarda mačkal do všech stávkujících GPSek, seděl jsem jen se svěšenýma rukama, ze kterých mi lily kvanta vody a usmíval se. Nic, říkám: „Na začátku byl nějakej noční market, něco zobneme, poptáme se místních a uvidíme dál.“ Už bylo na čase něco sníst. V marketu nakoupíme, zobneme to hned na ulici, ptáme se na Narcis nebo podobnej květinovej penzion, bo jak se ta zavšivená noclehárna jmenovala, a pokračujeme dál. Hnedle po deseti dekách salámu z rumunských semletých potkanů je líp a tak nálada stoupá a po projetí celého města, najednou ejhle zámek jménem „Motel Restaurant La Narcise“.

To by jste nevěřili, jakou taková podělaná suchá barabizna udělá člověku radost. Parkujeme a hurá na motel svléct ty totál durch hadry a do sprchy. Motýlek byl opravdu hezkej a čistej, takže jsme ho náležitě zasrali pískem z bot a vodou kapající z nacucaných hadrů. Po luxusní sprše jdeme na půlnoční večeři, kterou nám personál ještě přislíbil. Byla tu svatba, tak kuchárci byli v pohotovosti. Sedáme ke stolu u baru přesně naproti celé svatbě, čehož si všiml i družba a začal na nás něco „hlodat“ a věnoval nám pár písní z jeho velice zajímavého repertoáru, který se podobal našemu Michalovi Davidovi v duetu s Pepíčkem Zímů. Svatba je nám po chvíli nějaká divná. U nás v Čechách v tuhle půlnoční hodinu na svatbě lítají židle, všude se motají ožralí lidi s kravatama a blije se za závěsy, tady ale ne. Oni totiž pili nějaké nealko nápoje a to všichni. Začalo nám tedy z toho bejt trapně, a tak jsme si objednali špagety a šli si sednout ven pod pergolku. Bylo mi těch svatebčanů docela líto, že nepili a chovali se slušně. Sakra vždyť je to krásný na svatbě po někom hodit poblitou židli, ne? No nic, po výborných špagetách sosneme ještě pár pivek a cinknutí jdeme do peřin. Myslím, že všichni v tu chvíli nad míru spokojení a unavení.

Ráno po snídani se nasoukáme do těch vlhkejch hadrů a za nejistýho počasí se přemisťujeme po hlavní směrem na Horezu. Tady mě už Jarouš poprosí, jestli bych to vedl podle mapy. GPSky ho opravdu zlobily a už na ně neměl náladu, byť se na ně tak těšil, jak nás podle nich povede. Dá mi info, kudy má plán jet, domluvíme se na pravidlech a jedeme.  Za městem Poienari sjíždíme vlevo na vedlejšku vedoucí přes Baia de Fier do městečka Polovragi. Tady by chtěl Jarda projet téměř s Transalpinou souběžnou horskou šotolinovou cestu podél řeky Oltetului k horskému sedlu Curmatura Oltetului kolem jezera Lacul Petrimanu až do města Ciungetu. Po projetí městečka Polovragi míjíme nějaký veliký klášter, za kterým je hned nádherná soutěska s jeskyní jménem Pestera Polovragi. Po pár fotkách se už nemůžeme dočkat na bezasfaltovej přejezd pohoří a tak hurá na to. Vyrážíme po mokrý šotolině, která se několik kilometrů táhne podél říčky, přejíždíme mostíky, polorozpadlý mostíky, brodíme každou louži číhající na nás přes celou cestu a to za přítomnosti pouze listnatýho lesa. Čím více ale stoupáme, mění se listí na jehličí a mění se i podloží. Končí jemná mokrá šotolina a začíná kamenitej povrch, místama vodou splavenej až na skálu, no prostě bomba. S mladým Plamenem klukům malinko ujedeme a docela svižnou jízdou si výjezd po kamení užíváme do tý doby, něž Plamen dostane „kopanec“.

V jedný levotočivý tomu Jarda musel „zatopit“, aby nepadl, ale moto mu blbě skočila do prohlubně ve skále a tak propružila na tlumičích, že chytnul lyžinou pod motorem o skálu. V tu chvíli to vypadalo, jako když ho někdo zespodu nakopnul. Jardovo XTZetko se vzneslo, chvíli jelo po předním kole, přičemž Jarda z motorky pomalu stejkal na zem, kde ho jeho „jak pírko lehounká“ Super Tenéré připlácla k zemi a jeli spolu pár metrů po skalnatým podloží. A je to v prdeli, říkám si. Nevypadalo to moc dobře, stavím Varana a letím k Jardovi. Po chvilce vidím, že je všechno ok a i Jarda sám říká, že se cítí dobře. Jak jsem už psal, že Plamínci mají rádi se radši líp vybavit, připravit a nakoupit si propriety, tak teď se to Jardovi vyplatilo. Jel do Rumunska v motokrosových chráničích a díky hrudnímu chrániči s ramenama a loktama mu Tenérka nic neudělala, krom pozdějšího jedinýho projevu, kterým byl kompletně fialovej celej bok a naražený žebra. Super, žádná zlomenina. Jarda se směje, tak jdem zvednout a ohledat jeho Yamahu. Supeer, holka bílá má jen ulomenej blinkr a dva vrypy v plastech. Ono jak pod ni zaplul a udělal jí ochranej polštář tělem, tak jí nic nebylo, což bylo parádní, protože se mohlo v klidu pokračovat dál. Při výjezdu na vrchol horského sedla Curmatura Oltetului ve výšce 1615 metrů se na vás otevře údolí a panorama se samýma dvoutisícovkama a jednou podělanou bouřkou, o který je nám už jasný, že je naše. Pomalu začneme klesat do údolí k jezeru Lacul Petrimanu, kdy před námi doslova lítají naprosto rovné blesky mlátící do vzhůru trčících hor. Není to úplně super pocit, ale je to nádhera, která se jen tak u nás třeba v „horský“ oblasti Kolína nevidí :-)

Za tuhle bleskijádu jsme ale náležitě odměněni ukrutným slejvákem, ve kterým se vyhýbáme několika expedičně upraveným offroadům. Leje a leje a my se snažíme po dost kamenitý cestě sjet dolů do údolí. Jedu napřed a hledám odbočku k jezeru, na který počkám na kluky. V tom si to ke mě z vrchu  jako první valí Alfonzo Pepan na svým Varaderu stylem zkušenýho Korzára a hnedle mi ukazuje, co se dá vyvéct na mokru za hitparádu s brzdama a tuze nádherně a velice důkladně a zodpovědně se přede mnou vyválí. Je mi to u něj trochu blbý, ale nedá se tomu prostě netlemit na plnou hubu, řežu se jak vůl, protože Pepan sice ležel na zemi i s Varaderem, ale furt na něm předpisově seděl. No to prostě nešlo se neposrat smíchy. Po „vyproštění“ Pepína čekáme na zbytek zmoklejch kamarádů, abychom jeli dál. Kluci si ještě upravují nemoky, páč se taky nahoře někde jemně vyváleli, zatímco já na nemoky už totálně seru, protože mám mokrý úplně všechno. Po ještě jednom zasmání se Pepanovi, pokračujeme dál několik desítek kilometrů po rozbitý šotolině plný hlubších louží, což beru už tak, jak mi to pod kola přijde a dojíždím jako první do cíle Jaroušovo plánu, městečka Ciungetu, kde obsazuji hezkou venkovní kavárnu. Kluci jsou za mnou za chvilku a tak sedáme k dobrý kávě a studujeme, co a jak dál, z čehož vyjde přejet Fagaraš ze severu na jih. Je odpoledne, přestalo pršet a my najíždíme na hlavní silniční tah na Brezoi a z něho nahoru na sever do města Talmaciu. Po tomto přejezdu už se v Talmaciu domlouváme, že někde v okolí na noc zakotvíme. Z Talmacia jedeme kousek kolem řeky Raul Cibin a už tady jsou docela pěkný místa na bivak. Jedno z těch míst jedeme prozkoumat, ale když zjistíme, že v řece je nafouklá mrtvá kráva, jedeme dál. Nemáme nic k jídlu a hlavně nemáme na večer pivo a tak se přes most řeky Olt vydáváme do vesnice Sebesu de Jos,  kde „planýrujeme“ místní krámek Magazin Alimentar. Po jemným občerstvení jedeme přes most zpět směrem k Talmaciu, uhybáme ještě ale vlevo, kde přejíždíme další most přes řeku Olt a prošmejdíme si vesničku Turnu Rosu. Cestou sem jsem viděl cestičku po břehu řeky kamsi na odlehlý místo, tak se na ní při zpáteční cestě vydáváme a dojíždíme na soutok veliký řeky Olt a řeky Raul Cibin a docela dost slušně vyčerpaní s lahváčem v ruce hnípneme na zem s tím, že tady přespíme. Po chvilkový aklimatizaci stavíme bejváky a my se starším Plamenem se jdeme vykoupat do né moc čistý řeky Olt pod soutok. Po výborný říční koupeli, která nám připomínala spíš koupel v pražký čističce odpadních vod, jdeme přeci jen svěží ke stanům a co nevidíme.Po druhým břehu řeky Cibin běží smečka divokých psů sledující tu plovoucí nafouklou krávu, která si to po vplutí do soutoku sněrovala dál po proudu. No tohle se kolem mě mihnout při mý už tak nechutný koupeli, tak plavu nafouklej za ní. Večer neprší, tak vaříme dobroty, cucáme piváky a degustujeme slivovici, po který je ještě před ulehnutím mladšímu Jaroušovi šoufl.

Ráno se probouzíme hodně časně za deště a tak se halekáním ze stanů domlouváme, že ještě počkáme nějakou hodinu, jestli přestane a pak se uvidí. Nemá cenu v dešti jet na průsmyk Fagaraše, to by z toho bylo prd vidět. Asi kolem půl desáté přestává a mraky jdou nahoru, balíme a jedeme. Aby to ale nebylo zase tak jednoduchý, táhnu kluky po břehu řeky Olt kačírkama a štěrkama až na hlavní silnici do Avrigu. Tuhle vložku jsem zvolil, protože vedlejší silnice do Avrigu chyběla, byla rozkopaná a tedy hlavně aby se kluci po ránu protáhli a nemuseli jsme to objíždět zpátky přes Talmaciu. Jooo, joooo mělo to velkej ohlas a sklidil jsem několik pochval stylu, že jsem oud a podobně. :-)

Pří výjezdu na Fagaraš se pomalu mraky zvedají výš a výš, což docela dost oceňuju hlavně kvůli klukům. Mě by to bylo „fuck“, já jsem tu už byl dvakrát. Dnes si ho tedy užiju jen motorkově, takže kozyyy, hééén, dva vole, héééén, levá, pravá, hééén, levá, tři, hééééén pravá, stop, smyk, fotka, a zase hééén, vole hééééééééén (to byl omezovač skoro už, pro nezasvěcené) no a héén a je tu vrchol, kde je mrak stánků se sýrama, samolepkama, klobásama a cetkama. Kluci si to ale procházejí, něco si kupují, tak abych nebyl pozadu, kupuju si taky na zub malej bochánek sýra. Během nákupu se jdeme s Pepanem podívat ke kapličce na severním svahu a v tom se rozestoupí mraky, prosvitne sem slunce a celý údolí Fagaraše se nám nasvítí do nádhernýho světla. Sakra večer v nížinách ožratí, tady na vrchu dojatí. Po nákupu máme plán dát něco k snědku pod Drákulovo hradem Poenari poblíž městečka Arefu. Svižnej sjezd z Fagaraše mě bavil, ale co mě nebaví, je zdlouhavá, děravá a nezáživná cesta kolem jezera Lacul Vidraru. Po příjezdu pod hrad do restaurace Penziunela la Cetate si dáváme rumunský oblíbený jídlo a to masové šištičky Mititei. Mititei mi připomínají naše čevapčiči, jsou to podobné šišky z hovězího masa často smíchané se skopovým, vepřovým a česnekem. Je to dobré žraso, ale s čevabem to nemá nic společného, snad jen mlýnek. Po sváče se přesouváme dolů do Curtea de Agres, abychom doplnili zásoby v místním hypermarketu a ještě kus popojeli. V podvečer nacházíme nádhernej plácek u řeky Bratia vedle vesničky Berevoesti. Jakožto už několikadenní, sedumnáckrát promočení, třikrát usušení vejři zaváníme, tak dnešní večer jsme si stanovili ve znamení velkýho prádla. Po všech povinnostech dřepíme do noci u ohně a drbeme opět s pivkem a Pepanovo koupenou vodkou, kterou jen tak trochu degustujeme.

Ráno nás budí cinkání kravských zvonců, což na Rumunsku miluju. Tentokrát jsem to měl ale i s funící kravskou návštěvou až ke stanu. No nedivím se, že kravka si jde po svým, beru to asi tak, že jsme si postavili stany uprostřed čerstvýho kravskýho ranního rautu. Vstáváme a jako omluvu věnujeme pasáčkovi nedopitou flanděru vodky. To by jste nevěřili, jakou může udělat radost jedna necelá flaška vodky. Myslím, že pasáček měl moc pěknej den. Dnešní plán je vidět Bahenní sopky v Berce a tak se nudným přejezdem k Berce i přemisťujeme. Kluci hodí woko na malý sopky a pak je beru ještě o kus dál na velký sopky, kam se dá vyjet po travnatým krpálu až nahoru ke vstupu. Dříve se dalo dojet až k nim, ale je dobře, že to tu uzavřeli, protože za chvíli by „hovada“, jako jsme my, to tu celý podělali. Dole pod sopkami exceluje starej Plameňáček, kterej „háže“ luxusní krysu při otáčení, hnedle po něm to v krpálu přebírá Karlík, kterej z toho vystoupil jak Karel Abrahám no a Pepa, aby nebyl pozadu, pro změnu lehne dvakrát, kdy podruhý udělá nádhernej rozštěp. Na všech je už znát únava a tak vymýšlím „odpočinkový“ plán, že zkusíme na dnešní noc dojet k hořícímu kopci Focul Viu za obcí Terca. Od sopek z Berky, aby to bylo „rychlejší“, kluky táhnu po největších prdelích s tím, že si to zkrátíme přes vesnice do městečka Lopatari, tam najedeme na hlavní a jsme v Terce cobydup. No pěkný kulový. Mezi Bercou a Lopatari, jsem se v papírový navigaci po šotolinách motal jak Maďar v kukuřici, takže zkratka byla asi tak třikrát delší, ale na svou omluvu dodám jen, že i tohle koření k tomu patří. Při výjezdu na hlavní v Lopatari ještě jen tak tak stíháme nakoupit něco základního, jako pivo a chleba v místní večerce. Kluci souhlasej, že dojedem na hořící kopec. Okeeej, povídám, jsme tam hned, počítaje se zde přítomným asfaltovým povrchem. Super jedem, po pár kilometrech ale kupodivu v těchto končinách asfalt končí a nenajdete ho až pod ten podělanej kopec. Je tma, mokrá šotolina, kluci se každou chvíli válejí, né ale nějakou nešikovností, ale až při zastavení na místě. Něco málo před půlnocí „zdoláváme cíl“ a tím je končící cesta za vsí Terca metrovýma kolejema od ruských lesnických Zylů vedoucí skrz říčku. To je konec, tohle nedáme. Zklamaní se ale ještě stavíme u místního konzumu, kde popíjejí asi tři lesníci, abychom něco vysondovali o tom podělaným kopci. Dělníci byli sice moc milí, ale hovno jsme si rozuměli a tak jeden poslal synáčka pro ženu, co uměla anglicky. Docela mladá ženština byla u nás asi za deset minut a sdělila nám, že je to sice už jen asi tři kilometry, ale že je po deštích a probíhá tam těžba dřeva, takže rozhodně se tam s těma našima naloženýma vlakama nevysoukáme, natož abychom probrodili tu metr hlubokou říčku. Panimamce děkuji a říkám jí, že se kus vrátíme a že někde mezi vesnicema přespíme, načež mi ona říká, ať to neděláme, že to není dobrej nápad kvůli místním medvědům. Ať radši přespíme na začátku vsi na takovým plácku. Oukeeej, jak řekla tak jsme udělali. Plácek jsme našli a rozestavěli na něm to naše harampádí. Udělal se oheň, něco se malinko zoblo a kluci najednou začali mizet. První zmizel Karlík, ale tím způsobem, že postavil stan a jak do něj nasoukal karimatku, tak při nedokončeným úkonu prostě usnul. Čím se takhle sakra unavil, kluk jeden. Druhej odpad mladej Plamen a za ním starší. No a já a Pepan Alfonzo de la Mucha jsme museli vylemcat všechno pivo, aby se dobře spalo. Pepu začíná dost bolet nemocný koleno a hodně mu to znepříjemňuje jízdu hlavně v terénu. Je to ostatně i důvod jeho pádů na místě, kdy mu Varana koleno neudrží a lehne. Nu nic, jdeme taky do hajan. Na noc ale ještě dávám do madla mýho zadního nosiče vyvětrat přikrytej sýr z Fagaraše, abych ráno po probuzení zjistil, že je ten pojebanej sejra v tahu. Dodnes mi nejde do hlavy, co mi tam seklo kilovej sejra z metrový vejšky. Napadnul mě jedině velkej pes nebo mladej Jarda, protože ten tak ukrutně chrápe v noci, že bych se nedivil, kdyby ho při jeho instrumentálním chrápání na dálku vdechnul.

Ráno už popisovat nebudu. Prostě žvanec, sranec, stany, hadry, žváro, káva a jedem. Po ranní rozpravě u mapy si kluci odsouhlasili, že se podíváme na slanou náhorní plošinu Meledic u obce Manzalesti a poté se vydáme horskýma cestama někam směr Focsani. Nahoru na plošinu se po pár kilometrech od nocležplacu škrabeme po kamenitých cestách, bohužel i tady už Pepan padá díky svýmu dost bolavýmu kolenu, což mu hlavně hodně ubírá na psychice.  Po pokochání tou přesolenou plošinou se vydáváme krásnýma kopcovitýma šotolinama přes vesničky Manzalesti, Sarulesti, Bisoca do obce Jitia. Tady na tý trase není kouska asfaltu, do toho tu bloudíme i nějakýma zahradama a různýma ovocnýma sadama, mezitím jsme ale neustále ohromovaný krásnýma vyhlídkama. Nakonec ale sjíždíme z kopců do Jitie a hnedle po kamenitý cestě přijíždíme k pěknýmu brodu plnýho větších kamenů. Když tak k němu přijíždím jako první, říkám si: „Vole, když zastavíš, tak budou špekulovat a brlblat, že je to hluboký a kamenitý a že to chtějí objet. Takže hovno….. Varadero do brodu pouštím rovnou z „voleje“ a jak ty mý kamarádíčci z dálky viděli, že to jde projet, tak úplně stejným způsobem to tam pustili taky a brod projeli. Tady ale musím udělit dvě frčky Pepanovi, protože ten ne že s tím kolenem brod projel náhodným způsobem, ale na konci brodu si omylem moc „zatáhnul“ a výjezd z brodu dal po zadním, což bravurně ustál jak starej mazák. Po chvilce smíchu, nadešla ale nemilá situace, kdy kolenem zkradenej Pepíno mi oznamuje, že se už trápí a že se rozhodl k návratu domů. Nu nic, přemlouvat zkoušíme, ale Alfonz má jasno, což jsem v tu chvíli chápal, byť mi to bylo líto. Pepanovi vysvětlujeme trasu, loučíme se tedy rozjezdem, my vlevo na Niculete do kopců a Pepan na nejbližší hlavní silnici směrem Dumbraveni s tím, že si budeme volat, aby „jako“ necestoval sám. No co, my valíme dál do kopců a lesů, chvilku z místa odluky jedeme po asfaltu míjejíc několik nádherných vyhlídek a panoramatických skvostů. Za vesničkou Necutele po dobrý kávě vjíždíme do lesů po místy rozmáčených lesnických náklaďáky zbombardovaných cestách. Míjíme ves Nereju Mic, Paltin, za kterou na Prisacu zase jedeme po vyprahlých, kamenitých, rozsekaných šotolinách. Za Prisacou najíždíme na hlavní silnici s krásným asfaltem a vydáváme se směrem Targu Secuiesc. Po pár desítkách kilometrů přijíždíme do města Lepsa, před kterým na přání staršího Plameňáka nacházíme i slušnej kempík, ve kterým náležitě odfrkneme.

Ráno po snídani všem slibuju šotolinovou trasu z Lepsy do Targu Secuiesc, kterou jsme před lety už jeli a dokonce mi v tomhle úseku vytekl i zadní tlumič. No joooo, před lety je před lety. Za Lepsou, kdy míjíme samý cedule Evropský unie se jmény zhotovitelů a investorů zbudování této nové trasy, čuju podraz. A taky že jo. Ty šmejdi evropský tu krásnou šotolinu zakryli asfaltem. Holt unijní mor nezastavíš.

Jelikož jsem kluky zklamal a dlužil jim alespoň nějakou malou „náplast“, musel jsem se v odpoledních hodinách „pochlapit“ alespoň dobrou kávou na pumpě Lukoil v Pataresti. Sem jsme se „přikodrcali“ až někdy odpoledne po celodenním docela hustě frekventovaným přejezdu. Nu nic, domlouváme se, že ještě dneska popojedem někam mimo tyto hlavní silnice a to směrem k pohoří Maramureš. Ještě nějakou hodinku se „znuzele“ přesouváme po hlavních tazích z Pataresti do městečka Marginea, kde konečně najíždíme na vedlejší silnici. Tady začíná zase opět to „rumunský žrádlo“ v podobě vesnic, průsmyků a nádherných výhledů. Na začátku táhlý obce Sucevita ještě v minimarketu „La Marcéla“ doplňujeme zásoby a vyjíždíme krásnýma serpentinama na průsmyk Ciumarna. Tady odtud nejen že se poděláte nádhernou, v našem případě podvečerně nasvícenou krajinou, ale i jako první vás přivítá jakýsi památník zdvižené dlaně, tuším symbolizující setkání dvou stavitelů této silniční trasy. Myslím, že si tito „kluci“ památník zaslouží, protože cestu zakroutili zodpovědně. Věřil bych ale tomu, že kdyby si ti dva víc přihnuly kořalky, mohlo bejt o pár serpentin víc :-). Po pár fotkách a chvilkovým sledování totálně zlitýho rumunských provozovatele místního rádoby kiosku jedeme dál, ale už s tím, že musíme co nejdříve najít fleka na nocleh. Po pár desítkách kilometrech se nám už smráká a my v tu chvíli jako na zavolanou nacházíme krásnej plácek za městem Vatra Moldovitei u říčky P. Boului. Dnes je večerní párty ve znamení velkýho ohně. Protože i příležící město se jmenuje Vatra, tak i ohnivou vatru děláme a docela dost slušně znaveni u ní dřepíme do noci při ocucávání hrdel lahváčů.

Zase začíná odstavec, kde musím napsat „Ráno“, no co ráno, balení, káves, kakíno, cigaretes a koně moje hyjééé jede se dál s plánem dneška a tím je pohoří Maramureš. Za městečkem Sadova najíždíme na hlavnější krásnou klikatou cestu plnou serpentin, abychom z ní zase sjeli za městem Mestecanis na úzkou, rozbitou, do hor se táhnoucí, klikatou, ale za to nádhernou cestu k průsmyku, která je většinou kopírována řekou Bistrita Aurie. Při výjezdu na průsmyk Prislop vás hned trkne nedávno postavený dřevěný kostelík. Chvilku tady pauzujeme za přítomnosti všelijakých místních druhů pejsků, ale jelikož jsem tu už byl, tak mám nápad, který jsem už jednou uskutečnil, a to vyjet si až na vrcholky kopců nad průsmykem. Kluci souhlasej, tak se škrabeme po kamenitý cestě k vrcholkům. Opět starší Jarda upouští démona rychlosti, ale tentokrát v terénu. Nahoře by byl hřích se nevyfotit, protože se před vámi otevře neskutečný pohled na pohoří národních parků Muntii Rodnei a Muntiii Maramuresului doslova „nacpanej“ samýma dvoutisícovkama. Nádhera, ale jak tak koukám ještě v pozadí je jeden, ještě vyšší kopec, ten je můj. Vydám se k němu ale už sám, kluky jsem nepřesvědčil. Nahoru vedli jen dvě hodně vymletý koleje a tak se do nich pouštím pod plynem, zatím co se kluci dole sázejí, že to nedám. No jak si tak letím hore pod plynom, tak mě rozhodí několik velkých kamenů a já musím okamžitě zastavit. A jééje, to jsem jim nahrál. Kluci, jak mi později sdělili, celou dobu čekali, že padnu. Jelikož jsem ale doteď nikde nepadl, tak si myslím, že bych jim udělal opravdu ukrutnou radost, kterou by jistě dlouho a náležitě oslavovali. Hovno, v krpálu Varana asi na stopadesátý otáčím, sjíždím dolů a chvilku odpočívám při neustálým mapování toho zasranýho kopce. Tak ty se nedáš, říkám tomu kopečku, otáčím ten můj vlak a topím mu až na vrchol, kde jsem opět unešen z ještě lepšího výhledu. No proč jsem nevyjel poprvé? Málo plynu prostě! Musí se, jak říká kamarád, řádně „zakozit“.

 

Po sjetí z pohoří u tankování kávujeme a domlouváme další cíl, kterým je malovanej hřbitov ve městě Sapanta. Nejdříve kluky ale zatáhnu na „kukačku“ a obhlídnutí kláštera Peri, který je taky v Sapintě a až potom na malovaný hřbitov. Tady já už čekám jen venku, než se kluci pokochají a mezitím dávám dohromady přibližně cíl dnešního přenocování, kterým je vodní nádrž Lacul Calinesti. Cestou se ještě stavíme v Penny Marketu ve městě Negresti Oas, abychom doplnili pifsony a nějakej žvanec. Tady se nás zodpovědně ujmou dva asi tak osmiletý cigoši a hodně vlezle se ptají na cosi nesrozumitelnýho za stálýho prozkoumávání našeho nákladu na motorkách. Nevadí, jdeme nakupovat radši na etapy nebo by jsme byli bez helem a zásob. Cigoši mi furt oblejzají motorku, ale to se k nim už přidala i nějaká dospělá, očividně totálně pomatená, postižená cikánka, a tak tu ale už okamžitě slovně vyhazuju. Pak že gesto rukou s nataženým prstem a zvýšeným hlasem se slovy „táhni do prdele“ nemá mezinárodního významu :-) Nicméně na cikáňata to neplatilo, ale ty už jen prozkoumávaly moje samolepky na kufrech, načež si všimli mého nalepeného ďábla s trojzubcem, kterýho jsem dostal od Plameňáků jako prý ikonu mé povahy. Fakani se samolepky očividně zalekli a zeptali se, zda je to ďábel?? Já jim hlubokým hlasem odpověděl, že já jsem Ďábel a kolega vedle mě je Ďáblův bratr. To by jste nevěřili, jak v tu chvíli zřejmě pobožný cikáňata vzali čáru a my se řezali smíchy, že to nemělo obdoby. Po nákupu a příjezdu k nádrži Calinesti šmejdíme různě po březích a hledáme spaní, který asi po hodince nakonec nacházíme na opuštěných rybářských placech vybavených dřevěnýma přístřeškama. Super, proběhne koupačka, rozděláme oheň a za stálýho bodání podělanejch komárů debatíme opět krásně unaveni při plápolajícím ohni.

Zase to ráno, mě už švihne…… Ráno po všech předem už několikrát do detailu zmíněných stereotypních procedurách vyrážíme na „přejezd“ Slovenska, kde poblíž Bratislavy u tety Plameňáků máme domluvený nocleh na zahradě doplněný slíbenou večeří ve formě pravých slovenských halušek. Jelikož od rána „sejčkuju“, že bude lejt a kluky tím straším, tak jim to nakonec i splním hned před vjezdem do města Satu Mare. Oblíkáme nemoky a v né moc pěkným počasí doplněným dost slušným vichrem nakonec k Plameňáků tetě navečer přijíždíme a slíbenýma haluškama se dokonale na noc přecpáváme. Večer při ulehnutí ještě „nemálo“ posměju, když mi kolem stanu začne úřadovat ježek, kterej mi několikrát škrtne o stan bodlinama. Po probuzení s neustále nacpaným žaludkem haluškama jsem netušil, že slovenská, Jaroušů tetičkou slíbená, snídaně obsahuje „jen pouze“ tři jaternice a kopici zelí. Bouchnu, něž dojedu do Čech. Nicméně jak se patří nádherně pohoštěni vyrážíme k domovům cestou přes Vídeň, za kterou se na Moravu odpojuje Karlík a my s Plamínkama pokračujeme až k nám, kde se také loučíme.

Všem v cestopísku zmíněným moc děkuju za vynikající dovolenou, na který jsme opět objevili spousty míst a lidí, pro který stojí za to sem jet. Obzvlášť chci smeknout před starším Jardou Plameňákem, Pepou z Tachova a Karlíkem, jak byť někdy potrápeně, ale přece bravurně ve svým věku zvládali terénní pasáže !!!

Díky kluci !!!